Praga Magna

Barbora Sojková – soprán | Hana Blažíková – soprán | Daniela Čermáková – alt | Vojtěch Semerád – tenor, um. vedoucí  | Tomáš Lajtkep – tenor | Tomáš Král – baryton  | Jaromír Nosek – bas

• Luca Marenzio (1553 – 1599) – Dolorosi martir
• Krystof Harant (1564 – 1621) – Missa quinis vocibus super Dolorosi martir (Kyrie, Gloria)
• Kryštof Harant – Qui confidunt in Domino (Credo)
• Krystof Harant – Maria kron, die Engel schon (Sanctus)
• Krystof Harant – Crucifixus trium vocum (Benedictus, Agnus)
• Philippe de Monte (1521 – 1603) – O bone Jesu
• Jacobus Vaet – Salve Regina

Praha se stala na sklonku 16. století rezidenčním městem císařského dvora za vlády Rudlfa II. Habsburského. Milovník umění pozval do Prahy nejlepší umělce své doby, aby se z provinčního města stalo kulturní centrum renesanční Evropy a dal mu lesk srovnatelný se dvory ve Francii či Španělsku. Program nám představuje duchovní a světskou tvorbu rudolfinské Prahy a neopominutelnou osobu humanisty, diplomata a skladatele Kryštofa Haranta..

Na začátku 16. století se v jihoitalské Venose narodil jeden z budoucích nejvýznamnějších lyrických básníků italské renesance - Luigi Tansillo (1510-1568). Jeho verše byly v tehdejší Itálii značně populární a nemálo se jich dočkalo i zhudebnění. Jeho osmiverší (ottava rima) začínající veršem "Dolorosi martir, fieri tormenti" (Bolestivá muka, palčivá soužení), popisující trápení nad ztracenou láskou, svým věhlasem předčilo mnohé. Bylo zhudebněno celou řadou význačných postav tehdejšího hudebního života. Jedním z prvních autorů, který zmíněné osmiverší použil, byl Luca Marenzio. Marenzio měl velké štěstí v tom, že byl ve službách mocného patrona, kardinála Luigi d'Este. Ten tisky jeho sbírek nejen podporoval, ale zároveň nechával šířit, často s osobním doporučením, po celé Evropě. První sbírka Marenziových madrigalů se tak stala součástí mnoha dvorních knihoven a sbírek, kde se s ní mohli seznámit všichni, kdo se do těchto místech v dalších letech dostali. Marenziovo hudební zpracování Tansillova textu takto zaujalo mnohé a popularita madrigalu byla na svou dobu opravdu mimořádná. Je jisté, že madrigal oslovil další autory, kteří v souladu s tehdejší praxí použili melodické postupy Marenziovy skladby do svých vlastích kompozic. Český šlechtic, cestovatel, spisovatel, válečník, dvorní rada a hudební skladatel Kryštof Harant se s Marenziovou předlohou seznámil pravděpodobně již v době svého pobytu u dvora arciknížete Ferdinanda Tyrolského na zámku Ambras u Innsbrucku, kde byl v letech 1576-84 pážetem a kde se mu dostalo rozsáhlého šlechtického, a tedy i hudebního vzdělání. V Praze se Kryštof Harant dozajista seznámil s významným kapelníkem císařské kapely Phillipem de Monte. Někdy v prvním desetiletí 17. století potom Harant zkomponoval své největší dnes dochované dílo - pětihlasou mši na téma Marenziova madrigalu, Missa quinis vocibus super Dolorosi martir.

Luca Marenzio (1553 Coccaglio – 1599 Roma)
Jeden z nejvýznamnějších italských skladatelů 16. století působil ve významných kulturních centrech své doby - v Římě, Mantově, Ferraře a Florencii. Léta 1596-1598 strávil na pozvání polského krále Zygmunta III. u varšavského dvora, je tedy velmi pravděpodobné, že se na cestě zastavil také někde na Moravě. Madrigal Dolorosi martir, fieri tormenti pochází z jeho první sbírky madrigalů (Il primo libro de’ Madrigali a 5 voci) z roku 1580.

Kryštof Harant (1564 Klenová - 1621 Praha)Český šlechtic a muž vpravdě renesanční - aktivní účastník válek s Turky, autor významného díla o cestě na Blízký východ, velitel dělostřeleckého oddílu při obléhání Vídně za protihabsburského povstání, hudební skladatel, z jehož díla se zachovala jen jedna kompletní parodická mše Missa quinis vocibus super dolorosi martyr a několik motet.Úředník ve službách císaře Rudolfa II. na Pražském hradě, později však jeden ze sedmadvaceti českých pánů popravených 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze.

Tradici habsburské dvorní kapely jako střediska vokální a nástrojové hudby založil císař Ferdinand I. (1526 - 1564). Jeho nástup na trůn znamená počátek třistaleté nadvlády Habsburků v našich zemích. Kapela Ferdinanda I. vznikla původně jako pěvecký sbor a provozovala zejména vokální polyfonii, především nizozemskou. Roku 1527, tedy těsně po založení, měla kapela 3 tenoristy, 3 altisty, 3 basisty, 10 chlapců zpěváčků, jednoho varhaníka a 9 trubačů. Nového rozmachu nabyla císařská dvorská kapela za císaře Maxmiliána II. 1. kapelníkem nového císaře byl frankovlámský skladatel Jacobus Vaet (1564 - 1567), po jeho smrti pak Philippe de Monte, který stál v čele kapely až do roku 1603, tedy převážnou část vlády císaře Rudolfa II. Kapela byla rozšířena a v roce 1566 měla celkem 56 hudebníků.

Jacobus Vaet (c. 1529 – 8. ledna 1567) byl vlámským renesančním skladatelem generace mezi Josquinem a Palestrinou.
Narodil se buď v  Kortrijku nebo v Harelbeke, původně se označoval Vlámem ale později uváděl že je Belgičan. V roce 1543, jako 13letý chlapec, vstoupil v Kortrijku do chrámového sboru. In 1547 je zapsán na Universitu v Leuven, a okolo roku 1550 byl na dvoře Karla V., kde je uváděn mezi tenoristy chrámového sboru. V roce 1554 se stal kapelníkem císaře Maxmiliána II a tento post zastával až do konce života. Maximilian II se s Jacobem Vaetem přátelil a dochovaly se zprávy, jak truchlil nad jeho úmrtím.

Philippe de Monte (1521, Mechelen – 4. července 1603, Praha), byl vlámský hudební skladatel pozdní renesance, který působil též v Praze na dvoře Rudolfa II.Narodil se roku 1521 ve vlámském městě Mechelen (dnešní Belgie). Jako zpěvák a hudebník cestoval po Evropě (Itálie, Anglie, Španělsko). Později se uchytil na dvoře císaře Maxmiliána II. Habsburského ve Vídni, kde se stal dvorním kapelníkem. Po Maxmilánově smrti přešel do služeb jeho syna Rudolfa II., s jehož dvorem se pak v roce 1583 přestěhoval do Prahy. Zemřel 4. července 1603 jakožto 'maestro di cappella' na pražském císařském dvoře. Pochován byl v kostele sv. Jakuba na Starém Městě pražském. Philippe de Monte byl velice plodným skladatelem. Složil přes 1200 madrigalů, které byly vydány ve 36 svazcích a vytištěny v nejlepších benátských tiskárnách. Kromě toho zkomponoval asi 40 mší a 50 písní na texty francouzského básníka Pierre de Ronsarda a přibližně 300 motet. Jeho moteta, spolu s motety Palestriny a Gabrieliho tvoří vrchol hudby pozdní renesance.

Cappella Mariana je komorní vokální soubor, který se specializuje na interpretaci středověkého vícehlasu, renesanční polyfonie a vokálních děl raného baroka. Vystoupení ansámblu se setkala s nadšeným přijetím publika, kritika cení především expresivitu projevu a citlivý přístup k práci s textem. Cappella Mariana vznikla v roce 2008 a jako jeden z mála domácích vokálních souborů se zaměřuje na uvádění pozapomenutých děl vrcholné vokální polyfonie z oblasti italské, vlámské či anglické renesance. Umělecky zastřešuje koncertní cyklus s názvem Postní pátky. Členy souboru jsou mezinárodně renomovaní pěvci, kteří pravidelně spolupracují se souborem Collegium Marianum a vystupují na prestižních evropských festivalech (např. Festival de Sablé, Festival Baroque de Pontoise, Tage Alter Musik Regensburg, Bachfest Leipzig, Mozartfest, Pražské jaro, Mitte Europa či Bolzano Festival Bozen). V prosinci 2012 ansámbl vydal svou profilovou nahrávku pod názvem Sacrum et Profanum.
 

Vojtěch Semerád vystudoval violu na pražské konzervatoři ve třídě Karla Doležala. Po absolutoriu sbormistrovství (se specializací na duchovní hudbu) na Univerzitě Karlově v Praze, pokračoval v magisterském studiu hry na barokní housle u Franka Fernandez na Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse v Paříži. Jako člen souboru Collegium Marianum hrál pod vedením Andrew Parrotta, Simona Standage, Chiary Banchini, Antona Stecka a dalších. Podílí se též na hudebně dramatických projektech se specializací na francouzské barokní divadlo (kde spolupracuje mj. s choreografem Jean-Marc Piquemalem, Benjaminem Lazarem a Jeanem-Denisem Monory). Vojtěch pokračuje ve studiích na papežském institutu Musica Sacra v Římě a dále si prohlubuje studium od gregoriánského chorálu až po renesanční polyfonii.