Spatřit druhé slunce

Sobota/ Saturday 6. 7. 2013 ve 20:00/ 8 pm

Kostel Narození Panny Marie, klášter Želiv
 Spatřit druhé slunce | Sv. Řehoř z Nareka, arménský světec a básník 10. století
Alfred Schnittke – Koncert pro sbor na texty z Knihy nářků Sv. Řehoře, dílo nevšední mystické krásy a duchovní hloubky
Pražští pěvci – vítěz osmi prvních cen z mezinárodních sborových soutěží
Vstupné 100 Kč/ sleva 80 Kč.

Pražští pěvci

Smíšený sbor Pražští pěvci byl založen v únoru 1992 Stanislavem Mistrem. Tvoří jej v základní sestavě 16 členů. Specifickým rysem sboru je intenzivní hlasová příprava pod vedením Stanislava Mistra, která ve svém výsledku umožňuje značně rozšířit dynamické i výrazové možnosti komorního sboru. Sbor se věnuje především moderní vážné hudbě, připravuje premiéry a rozhlasové nahrávky soudobých skladatelů. Pražští pěvci získali 8 prvenství v mezinárodních soutěžích pěveckých sborů. Několikrát vystupovali na MHF Pražský podzim: Např. v roce 2005 v Planetách Gustava Holsta nebo v roce 2004 spolu s Paco Peňou a ansámblem v jeho flamenkovém Requiem.
Stanislav Mistr absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Klasický zpěv studoval u prof. Dagmar Součkové. Po působení v AUS VN se stal sólovým tenoristou Komorní opery Praha, kde ztvárnil mimo jiné Ferranda v Mozartově Cosi fan tutte a titulní roli Abraháma v koloraturní verzi oratoria Abrahám a Izák Josefa Myslivečka na Pražském jaru. Svoji uměleckou dráhu dělí mezi zpěv a dirigování. V roce 1992 založil, a od té doby vede a hlasově připravuje smíšený sbor Pražští pěvci, který získal mnohá ocenění na mezinárodních soutěžích a který se věnuje zejména uvádění premiér soudobých skladeb (např. multiprostorové oratorium Lux mirandae sanctitatis Marka Kopelenta).

Alfred Schnittke – Koncert pro sbor


Dříve než jsem byl, ty jsi mě stvořil.

Dříve než jsem toužil, ty jsi mi dal tvář.
Dříve než jsem spatřil světlo světa, ty jsi mě viděl.
Dříve než jsem se objevil, ty ses nade mnou slitoval.
Dříve než jsem tě volal, ty jsi mě slyšel.
Dříve než jsem pozvedl ruce, ty jsi mě viděl.
Dříve než jsem prosil, ty jsi mi udělil milost.
Dříve než jsem vydal zvuk, ty jsi ke mně stočil ucho.
Dříve než jsem vydal vzdech, ty jsi mě navštívil.

Bůh člověka stvořil a vykoupil. Dříve než jej stvořil, znal jej, podobně jako při spáse, která je v podstatě restaurací stvoření. Člověk si tyto skutečnosti uvědomuje dodatečně a je uchvácen tímto božím jednáním, které předchází vždy každé lidské hnutí…

Autorem výše uvedených veršů je Sv. Řehoř z Nareka, arménský básník a mystik, 10. století. Řehoř z Nareka, který „nade všemi vyniká jak svou literární činností a s ní spojenou popularitou mezi lidem, tak i svým hudebním významem, autor díla Slova k Bohu z hlubokosti srdce, objemné knihy o 97 mnohastránkových modlitbách, nazývané prostým i vzdělaným lidem též Knihou modliteb, jindy Knihou nářků a někdy samotným jménem autorovým prostě Narekaci“.[1]

Když u nás koncem léta 2010 proběhla informace o koncertech pravoslavné hudby plánovaných na říjen v pravoslavném katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze, vzbudila mírnou zvědavost. Kdo to v Čechách dělá? Hudbu východních křesťanů neslýcháme příliš často, ačkoliv se počátky křesťanství v našich zemích spojují s působením byzantských učenců, Sv. Cyrila a Metoděje. Záhy je ale zpráva převrstvena dalšími zprávami. Blíží se Svatováclavské Slavnosti, počátkem října připravuje Collegium Marianum provedení nádherného Caldarova oratoria Maddalena ai Piedi di Cristo. Návštěvník koncertů duchovní hudby v metropoli přemýšlí, co vynechat aniž by mu uniklo to podstatné.

Ve středu 27. října 2010 se však měla naše perspektiva nepřeberné nabídky dočasně změnit. Ne každý den dostáváme pozvánku ‚na životní koncert‘. Natož pozvánku ‚na životní koncert‘ uvnitř muzikantské komunity…

„…Dáváme snad nejtěžší a zároveň určitě nejkrásnější skladbu, Koncert pro sbor, ruského moderního skladatele Alfreda Schnittkeho. Asi v roce 1985, když ještě někteří z vás, co čtou tyto řádky, nebyli na světě, jsem byl na koncertě Moskevského komorního sboru s Valerijem Poljanským v Betlémské kapli. Tomuto tělesu autor koncert věnoval. To, co jsem slyšel, bylo nad moje chápání. Vnímal jsem jen to, že všichni zpívají do roztrhání těla, že diváci sedí jako přibití, a na konci jakoby zapomněli, že je potřeba zatleskat, tak dlouho pobývali ve světě Alfreda Schnittkeho. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že … jednou uslyším tuto hudbu z té největší blízkosti, jak ji lze uslyšet... Tak vás zvu v 19:30 do kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici na závěrečný koncert pravoslavného festivalu. Budu tam. Zády k vám, ale se srdcem na dlani. Váš sbormistr Standa Mistr.“

S dávnými pocity autora pozvánky se asi mnozí posluchači po vyslechnutí vystoupení Pražských Pěvců na festivalu Archaion Kallos o 25 let později ztotožnili. Ale nepředbíhejme…

Atmosféra koncertu v nás doznívala mnoho dní. Nebylo možné jej přehlédnout. Co předcházelo?

V zimě bývá sníh, občas mrzne, někdy se vznášejí drobné krystaly ledu i v atmosféře, někdy nás oslní ostrý zimní západ slunce. Jen vzácně se ale potká určitá velikost krystalů s určitým úhlem slunce nad obzorem, určitou průzračností vzduchu a naší přítomností na vrcholu hory v jedné chvíli a v uspořádání, při kterém je nám spatřit druhé Slunce. Jako by naše Slunce na okamžik přestalo být tím jediným pro naši Zemi. (Halové jevy.) V Koncertu pro sbor se potkávají přes tisíciletý most dva velikáni, Sv. Řehoř z Nareka s Alfredem Schnittkem. Je to setkání, ze kterého odcházejí všichni proměněni. Fyzik by si vzpomněl na excitaci elektronu na vyšší energetickou hladinu po dopadu fotonu. Stejně jako zasáhlo ‚Slovo k Bohu, vycházející z hlubin srdce‘ (vlastní název Knihy nářků) Alfreda Schnittkeho, zasáhne jeho vyznění skrze Schnittkeho hudbu snad každého vnímavého člověka. Svatý Řehoř z Nareka je tím prvním v řadě inspirované Duchem Svatým, na jejímž konci z koncertu odcházeli pohnutí i lidé, kteří již mají na poli duchovní hudby, i hudby moderní, ledacos za sebou.

Úchvatný celek Koncertu vychází z textové předlohy, jíž se stala 3. Kapitola z Řehořovy Knihy nářků. Formálně se nejedná o liturgickou kompozici. Vícevěté, vícehlasé ‚duchovní koncerty‘ se však v hudbě východních křesťanů v širokém slova smyslu vyskytují přes 200 let, vzpomeňme například Bortňanského. Jestliže ve světě barokní hudby nacházíme rétorické figury, které upozorní sluchově, v notovém záznamu i zrakově na zhudebňované obsahy (stoupající melodie vyjadřující, kam chce vystoupat i lidská duše povzbuzená očekáváním brzkého příchodu Vykupitele, témata připomínající krucifix a řada dalších), nejinak je tomu ve Schnittkeho Koncertu pro sbor ve 20. století. Sepětí s textem je dokonalé. Ve skladbě není jediný postup pouhou dekorací.

Čtyři části Koncertu pro sbor odrážejí čtyři odlišná témata: užaslé velebení Hospodina v prvním oddílu (Ó Vládce všeho stvoření | jenž nás zahrnuješ drahocennými dary | Bože, tvořící vše z ničeho…), všeobjímající výčet, pro koho jsou slova modlitby určená ve druhém oddílu (Psal jsem pro ty, kdo do života sotva vstupují | stejně jako pro ty, kdo zestárli a vyzráli | pro ty, kdo pouť svou pozemskou završují a překračují hranici smrti… pro utěšující i bezútěšné | pro soudící i odsouzené…), naděje ve vykoupení a osvobození pro ty, kdo chápou podstatu tohoto díla, ve třetím oddílu (všem, kdo chápou podstatu tohoto díla | dej, Bože, vykoupení z hříchů | osvobození od zhoubných pout pochybnosti | a tedy od zločinu. Daruj jim žádané odpuštění | ať slzy jejich hojné kanou | a hlasem mým ať modlitby Tobě milé vznášejí…) a pokorná modlitba‚ aby se zpěvy staly lékem hojícím rány těla i duše‘ v  části závěrečné.

Pro představu ilustrujme aspoň úvod skladby: Z temnoty ‚pra-zvuku‘ se na slova ‚O Vládce všeho stvoření‘ vynořuje kvinta v pianissimu. Božské Obdarování (‚jenž nás zahrnuješ drahocennými dary‘) vychází z jediného tónu, na který se nabalují jako slupky další a další hlasy, aby vyzněly do zdánlivě chaotického atonálního souzvuku, který se však v jediném okamžiku na slovo ‚Bože‘ zázračně promění v dokonalou harmonii, aby v následujícím akordu Boží velikost vzrostla pohybem o malou sekundu do nové harmonie a na slovo ‚tvořící‘ se soprán vzepnul do závratné výšky velké septimy – jako paprsek zářící temnotou. Na několika řádcích jsme popsali pouhých devět úvodních taktů! Stejná hustota významů pokračuje nepřetržitě po celých čtyřicet minut. Nevydechneme na moment. Jedním z nejobtížnějších míst skladby jsou série chromaticky sestupujících klastrů (atonálních souzvuků) ve třetí větě, v místech lidských pochyb (‚A pokud smrtelný strach nebo pochyby ovládnou někoho z lidí... a pokud tíha neodpuštěných hříchů stahuje do propasti hříšníka‘), které dostávají dokonalý obraz v pochybách zpěváků: tato část skladby je lidskými silami téměř nezpívatelná. Jen zásahem shůry se na slova ‚útěchu a pokoj‘ sbor sejde opět v dokonalé harmonii. Abychom laskavého čtenáře neodradili ‚dokonalou‘ ale ‚nestravitelnou‘ konstrukcí, budiž uvedeno, že celý Koncert pro sbor je posluchačsky velmi přístupný, je krásný i pro naprosté hudební laiky. Tichá kontemplativní místa střídají zářící harmonie, vycházející z tradice ruské pravoslavné sborové tvorby 19. a 20. století (Rachmaninov). Dokonalý tvar a jeho nekonečná prostota kráčejí ruku v ruce.

Alfred Schnittke (1934 – 1998) pochází z etnicky i nábožensky smíšeného prostředí povolžských Němců (po matce) a pobaltských německy mluvících Židů (po otci). Schnittkeho mateřským jazykem je němčina, většinu života však strávil v rusky mluvícím prostředí. Dalo by se mnoho psát o jeho originálním hudebním vývoji a odklonu od avantgardy k zdánlivě jednoduchému, ale nesmírně hutnému vyjadřovacímu stylu na sklonku života, s přibývajícími tématy jak čistě křesťanskými tak existenciálními v širokém slova smyslu. Schnittke si celý život uvědomoval svou odlišnost, své dvojí stigma (nebyl Rusem, nebyl Němcem, navíc byl Židem, byť pouze po otci a nikoliv religiózně). A zde se dostaneme k dalšímu zdánlivému paradoxu: Schnittke byl římským katolíkem. V prostředí pravoslavného (byť nábožensky ve 20. století potlačovaného) Ruska byl tedy příslušníkem menšiny uvnitř menšiny. Schnittke se nechal pokřtít v 16 letech, kdy rodina pobývala dočasně ve Vídni. Na křest vzpomíná jako na jeden z nejsilnějších okamžiků svého života. Důvodem příklonu ke katolicismu byla mezi jinými víra německých předků z matčiny linie – povolžští Němci byli římskými katolíky. Současně však Schnittke uvádí: „vážím si pravoslavné církve a dokonce si jí vážím více nežli katolické[2], při vzpomínkách na rozpaky, které budil jako katolík židovského původu v řecko-katolickém prostředí. Na rozdíl od pravoslavného, které jej přijímalo bez reptání. „Katolický kostel je jakoby méně intimní. Pravoslavný chrám – to je nástroj pohroužení, vstupu ‚do nitra‘, usebrání.[3] Schnittke je celoživotním pozorovatelem odlišností mezi východní a západní křesťanskou spiritualitou, pohybuje na rozhraní obou, ne-li v mnohosti světů. Vzdáleně se nabízí paralela křesťanské univerzality ke sv. Romanu Melodovi (zakladateli řecko-byzantské hudební tradice) – původem Žid, narodil se v Berettě (dnes Bejrútu), žil v Cařihradě. Schnittke je na tom podobně. „Gotická katedrála, bez ohledu na to jakým chrámem je (jaké církve), je vždy určitým modelem všehomíra. Například katedrála v Chartres, nebo římské chrámy. Je nutné ji projít uvnitř ale i obejít z venku. Jen tak dosáhneme vědomí katedrály jako obrovského města. Toto v pravoslavném chrámu není – vejdeš a okamžitě jsi sám se sebou.[4]. Inspirativní myšlenkový svět Alfreda Schnittkeho by vydal na samostatnou knihu. Čtenáře můžeme odkázat na zajímavou knihu rozhovorů, kterou s Alfredem Schnittkem sepsal ruský dirigent a cellista Alexej Ivaškin (viz poznámky pod čarou). Text je však k dispozici pouze v ruštině.

Jestliže svět Alfreda Schnittkeho se dotýká hned v úvodní kapitole knihy Rozhovorů překonání linearity času, Sv. Řehoř z Nareka bilancuje v rozsáhlé Knize nářků, kterou nazývá svým posledním testamentem, jehož „písmena jsou jeho tělem a jehož poselství je jeho duší“. Dílo a osoba autora splynuly v mystický celek. V 95 modlitbách osvědčuje Řehoř ušlechtilý potenciál klasického arménského jazyka vyjádřit ‚čisté vzdechy zlomeného a kajícího srdce‘‚ v oběť slov velebících Boha. Výsledkem je nadčasová, unikátní stavba, výjimečná svou mimořádnou obrazností, pronikavou teologií, biblickou erudicí a upřímnou bezprostředností komunikace s Bohem.‘[4]

Sv. Řehoř žil ve 2. polovině 10. století, v době renesančního rozkvětu arménské kultury ještě před nájezdy kočovných kmenů z východu. Většinu života prožil v klášteru v Nareku, na jihovýchodním okraji jezera Van. (Jezero Van se dnes nachází ve východním Turecku. Klášter přežil téměř 1000 let, ale po roce 1915, v tragickém období arménské genocidy, byl zbořen. Na břehu jezera Van se však dochoval arménský kostel Sv. Kříže s ikonografií blízkou dílu Sv. Řehoře. Kostel je dnes muzeem, ačkoliv na podzim 2010 se zde po 95 letech poprvé, za velkého zájmu médií, opět sloužila arménská eucharistická bohoslužba. Událost se však neobešla bez napětí.)[5]. Zájemce o hlubší prostudování odkazu Sv. Řehoře z Nareka prozatím odkážeme na anglické internetové stránky arménského badatele Thomase Samueliana, věnované především Knize nářků (viz poznámky pod čarou). Kniha nářků je mistrovským dílem bezprostředního společenství s Bohem, kterého podle tradice autor spatřil na vlastní oči.[6] V příštích letech se možná dočkáme i jejího českého překladu.

Sv. Řehoř strhnul k mistrovskému vzepětí i Alfreda Schnittkeho. Všem, kteří pražskou premiéru v roce 2010 zmeškali, ale i těm, kteří by si dílo chtěli připomenout, oznamujeme, že Koncert pro sbor na slova Sv. Řehoře z Nareka bude Pražskými Pěvci reprízován 6. července 2103 v Praze v želivském klášteře kostele Narození Panny Marie od 20 hodin. Jedná se o jedno z interpretačně nejobtížnějších sborových děl, které má jen nemnoho sborů ve svém repertoáru. Pražští Pěvci se jej pod vedením Stanislava Mistra zhostili s mimořádnou pokorou, precizností a nevšední hlasovou kulturou.

Marika Pečená

 

Překlad textů Knihy nářků Sv. Řehoře z Nareka z ruštiny: Renáta Granátová, Tomáš Vrba a Kateřina Iberl

Děkuji religionistovi Michalu Kotrbovi za cenné připomínky k interpretaci textů Sv. Řehoře.



[1] KINDLER, Evžen. Svatí mezi hudebníky. Psalterium folia, ročník 2 číslo 3/2008, s. 10-11. Dostupný také z digitálního archivu <http://zpravodaj.sdh.cz/?a=16>. ISSN 1802-2774
[2] IVAŠKIN, Alexej. Беседы с Альфредом Шнитке (Rozhovory s Alfredem Schnittke). РИК Культура, Moskva, 1994. Dostupné online <
http://yanko.lib.ru/books/music/shnitke_ivashkin_besedu.html#_Toc18304350>
[3] tamtéž
[4] tamtéž
[5] SAMUELIAN, Thomas. Speaking with God from the Depths of the Heart (Rozhovory s Bohem z hlubin srdce). Dostupné online <
http://www.stgregoryofnarek.am/index.php>
[6] HÁJEK, Adam. Sto let po masakru se v kostele na tureckém jezeře sloužila arménská mše. IDNES.cz, 27. 9. 2010. Dostupné online < http://zpravy.idnes.cz/sto-let-po-masakru-se-v-kostele-na-tureckem-jezere-slouzila-armenska-mse-1og-/zahranicni.asp?c=A100920_145348_zahranicni_aha>
[7] Viz SAMUELIAN