Affetti Amorosi
Vášně v hudbě italského seicenta
B. Ferrari, C. Monteverdi, T. Merula, M. Cazzati, G. Frescobaldi,
G. G. Kapsperger, S. Landi, A. Piccinini, F. Corbetta
Před cca třemi sty padesáti lety popsal René Descartes ve spisku Vášně duše (Le Passions de l'âme) šest základních afektů – úžas, láska, nenávist, touha, radost a smutek. Z těch dále povstává nepřeberné množství afektů dalších (bázeň, žárlivost, pohrdání, doufání, stesk, pohoršení, hrdost, vztek ad.). Poezie, hudba a divadlo šly ještě dále, nezabývaly se pouze afekty samými, ale i stavy a rozpoloženími které jimi byly způsobeny.
Díla představovaná v projektu Affetti Amorosi prozkoumávají jak poeticky, tak také hudebně i ta nejzastrčenější zákoutí lidské emocionality. V harmonickém souznění slov a tónů italských mistrů se odvíjí nit příběhu zrady, vznětlivé žárlivosti i hrdého odpoutání, milostného vzplanutí, nejistoty, radosti a útěchy.
Zcela v souladu dobového chápání se na pozadí objevují hudební nástroje s jejich charakteristickou symbolikou. Kupříkladu věčné harmonizující napětí mezi ženským a mužským principem se přenáší mezi je představující loutnu (luna) a harfu (slunce).
Ansámbl In Cordis je ojedinělým hudebním tělesem, zaměřujícím se na repertoár pro drnkací nástroje z 15. - 18. století. Představuje tak nástroje kdysi naprosto běžné, jako např. loutny renesanční i barokní, tiorbu, barokní i renesanční kytary, galizonu, cistru i různé typy harf. Členové souboru tak na základě svých dlouholetých zkušeností rozeznívají jak skladby sólové i souborové v nejrůznějších instrumentacích a dobových aranžmá.
Svou badatelskou a interpretační činností se snaží nalézt odpovídající zvukovou podobu, která by nejen dávala hudbě našich předků možnost vykvést do své původní krásy, ale i by usnadnila dnešnímu člověku této hudbě porozumět a prožít její krásu. Tato, takříkajíc "adekvátní" interpretace je přímo podmíněna znalostí dobových hudebních i obecně estetických souvislostí, pěveckých i hráčských praktik a pochopitelně také schopností toto poznání realizovat s přirozenou a spontánní muzikalitou. Díky tomuto hledání a objevování docházejí interpreti i posluchači k nevšedním zážitkům.
Miloslav Študent se již za svých studií hudební vědy a estetiky (Masarykova Univerzita v Brně) věnoval intenzivně otázkám provozovací praxe hudby 16. – 18. století, ve stejné době založil a vedl ansámbl Flores Musicae (spolu s Magdalenou Koženou, Vladimírem Richterem a Věrou Mikuláškovou), s nímž nastudoval a uvedl řadu novodobých premiér zapomenutých mistrovských děl. Po období, kdy jako samouk byl odkázán jen na mistrovské kurzy (loutna - S. Juřica, L. Contini, A. Bailes, H. Smith, viola da gamba – R. Boothby) odešel studovat do Itálie, kde v roce 1998 ukončil tříleté studium provozovací praxe italské hudby 17. století ve třídě R. Giniho Laboratorio permanente di ricerca sulla musica italiana del XVII secolo (Oddělení staré hudby Městské hudební školy v Miláně). Na stejné škole získal v roce 2002 ve třídě Paula Beiera diplom hry na loutnu.
Od roku 2002 vede třídu hry na loutnu na Akademii staré hudby při Ústavu hudební vědy Masarykovy univerzity v Brně. Jako loutnista má na svém kontě spolupráci s řadou sólistů (M. Kožená, R. Gini, I. Troupová, J. Lewitová, B. Zanichelli, M. Hugget, E. Machová, M. Pospíšil ad.) a s ansámbly (Ensemble Concerto Milano, Ritornello Praha, Societas Incognitorum, Capella Regia Praha, Musicalische Copagney Berlin, Ensemble Galatea, Teatro Franco Parenti Milano, Musica Bellissima, La Gambetta), s nimiž koncertoval kromě Evropy také v Jižní Americe. Vystupuje také sólově a nahrává pro různé gramofonové společnosti, rozhlas, TV a film.
Jan Krejča studoval nejprve hru na renesanční loutnu pod vedením Rudolfa Měřinského a poté, již jako samouk, rozšířil svůj zájem o teorbu a barokní kytaru. Zúčastnil se četných interpretačních kurzů pod vedením Evangeliny Mascardi, Hopkinsona Smithe, Lyndy Sayce, Jacoba Lindberga a dalších.V poslední době vystupuje se sólovými recitály. Jako vyhledávaný hráč bassa continua spolupracuje s mnoha domácími a zahraničními soubory (Collegium Marianum, Collegium 1704, Ensemble Tourbillon, Capella Regia, Societas Incognitorum, Ritornello, Verba Chordis, Musica Florea, Harmonologia aj.). Pravidelně hraje na festivalech Pražské jaro, Pražský podzim, Concentus Moraviae, Svatováclavské slavnosti, Haydnova Lukavice, Letní slavnosti staré hudby aj. Zúčastnil se četných nahrávek pro Českou televizi, Český rozhlas, vydavatelství ARTA Records, Supraphon, Rosa. Věnuje se také pedagogické činnosti.
Harfenice a sopranistka Kateřina Ghannudi-Doležalová studovala hru na harfu u Jany Střížkové a zpěv u Lenky Pištěcké. S touhou oživit tradici lidového harfenictví v Čechách začala hrát r. 2001 na repliku nechanické harfy z 19. stol. a zároveň hudbu starší i současnou na harfu gotickou a keltskou. V současnosti studuje v bakalářském studijním programu hru na trojřadou barokní harfu pod vedením Loredany Gintoli v italské Veroně (Conservatorio di Musica).
Vedle sólového vystupování spolupracuje jako harfenice i jako sopranistka s ansámbly In Cordis, Ritornello, Michal Hromek Consort a Capella Regia. Její snaha o poznání jiných kultur (Mgr. v oboru kulturologie na UK v Praze) ji v minulosti přivedla také ke spolupráci s některými soubory věnujícími se worldmusic. Nejnovějším diskografickým počinem Kateřiny Ghannudi je CD s názvem Da Mihi Manum (v duu s Michalem Hromkem).